EKOLOGIE ČLOVĚKA

Snad už všichni znají pojem ekologie. Je to z řečtiny nauka o prostředí. Později se vyvinula ve vědu o vztazích živých organismů k prostředí. Ekologie zahrnuje dvě oblasti: ▪autoekologii, která zkoumá závislost druhu na jeho životním prostředí; ▪synekologii, která studuje vzájemné vztahy mezi jednotlivými druhy životních společenstev (biocenóza) a jejich životním prostředím. Poznatky ekologie se prakticky uplatňují v zemědělství, lesním a vodním hospodářství, při tvorbě krajiny a veřejných prostorů, navíc nachází i možnosti ochrany člověka a jeho životního prostředí při aplikacích znalostí z ekologie skoro ve všech oborech lidské činnosti, v průmyslu i službách, v životních situacích.

Odvětvím ekologie je i ekologie člověka. Jedinečná situace bytí člověka je podobně jako v ekologii utvářena jednak zevnitř, dědičnými vlohami k funkční morfologii a chování, nebo je stimulována podněty z vnějšího okolí, avšak spolupůsobí zde navíc i vlastní úsilí člověka! Z okolí působí jak fyzikální, chemické a biologické faktory životního prostředí, a také tlak společenského prostředí a výchova (mentefakt, sociofakt), působící v určité době, na určitém místě, v konkrétní rodině, v daném národě a v určitých ekonomických, politických a kulturních poměrech společnosti. Avšak existuje i tlak v obráceném směru, od člo¬věka na okolí, do jej obklopujícího světa, když člověk svou činností produkuje artefakty do technosféry a ekofakt do biosféry a geosféry. Krátce řečeno zvíře produkuje samo sebe, kdežto člověk reprodukuje nejen celou přírodu, ale i sebe.

Definice ekologie člověka

Ekologie člověka se zabývá interaktivními vztahy člověka k životnímu prostředí a naopak, jejími důsledky pro člověka i pro přírodu a možnou prevencí před negativními následky jeho leckdy nerozumných a bezohledných skutků. Již jsme zmínili, že zaměření vztahově pojaté antropologie spočívá spíše na ekologii člověka (morfologicko-strukturální důsledky funkcionálních agens) a uvedli to na příkladu hominizace v oddíle antropologie.

Prvním předmětem zkoumání humánní ekologie je člověk. Člověk sice má panovat nad světem, ale svět neustále působí na něj prostřednictvím: (a) vody a ovzduší, potravy (její složení, nadbytek či nedostatek); (b) nemocí, přírodních jedů (drogy), působením klimatu, hluku apod.; (c) předáváním informací při vzdělávání a jiných civilizačních faktorů. Zpětně zase člověk působí na svět vší svou výrobní činností, jíž uspokojuje základní lidské potřeby: jakými jsou dočasné produkty, odpady a škodliviny, které ovšem také negativně ovlivňují jeho existenci, až se svými aktivitami sám stává největší překážkou svého vývoje). Ve zkratce zmíněnými oboustrannými výměnami materií, energií a informací mezi člověkem a prostředím je potvrzena zmíněná interaktivita.

Člověk je duchovně personální bytost, ve svých důsledcích znamená, že člověk je (1) duch žijící v (2) těle a mající (3) duši. Duch slouží ke styku s duchovním světem, tělo slouží k bytí v materiálním světě a duše komunikuje s vnějším světem a vnitřkem organismu k jeho životu. Všechny tyto tři složky člověka se rovněž vyskytují v jednotě triád, které jsou rozpoznatelné ve svých funkcích (viz trojice sloves). (1) Duch = svědomí + intuice + obecenství (svědomí dosvědčuje, rozlišuje, odsuzuje; intuice zná, svědčí, věří a obecenství uctívá, slouží, modlí se). (2) Tělo = endomorfní složka (vnitřnosti) + mezomorfní složka (kosterně svalový aparát) + ektomorfní složka (kožní, nervová a hormonální soustava). Endomorfní složka metabolizuje, rozvádí živiny, rozplozuje; mezomorfní složka pracuje, bojuje, odpočívá a ektomorfní složka vnímá, komunikuje a řídí). (3) Duše = vůle + rozum + cit (vůle volí, hledá, chce; rozum poznává, uvažuje, pamatuje si a cit miluje, touží a raduje se).

Tři složky člověka

Tento strukturovaný člověk utváří svůj svět. Prostředkuje svůj svět uskutečňováním sama sebe, a rozvíjí se, tj. prostředkuje sám sebe ve světě tím, že sama sebe svobodně rozvíjí a uskutečňuje. A protože bývá člověk obvykle nespokojen se skutečností, proto v touze po svobodné seberealizaci říká v procesu indeterminace své "NE", tzn. že důrazně proklamuje zde a nyní chci toto... a koná to.

Za pomoci kultury však člověk reaguje na podněty z prostředí rychleji, možná i lépe, ale každopádně efektivněji kulturními adaptacemi, než může trošku rizikově a mnohem pomaleji reagovat za pomoci prostředků dlouhodobé biologické adaptace. Obzvláště těmi, které jsou určené k přežití druhu, jako např. selekce, genové mutace, izolace a diferenční plodnost. Prostředky krátkodobé biologické adaptace individua, jakými jsou nervově a humorálně zprostředkované interakce např. útěk, útok, potravní a rozmnožovací aktivity, jsou samozřejmě ještě rychlejší než kulturní adaptace. Tato jedinečnost člověka, dovedená ad absurdum, vedla etologa K. Lorenze k povzdechu: Člověk jakožto jediný selekční faktor dalšího vývoje svého vlastního druhu si naneštěstí působí více škody, než by dokázal ten nejnebezpečnější dravec.

Druhým předmětem zkoumání humánní ekologie je prostředí, konkrétně jeho životní prostředí. Tam patří struktury geosféry, biosféry a technosféry. Dále ze systémových důvodů humánní ekologie je vyčleněna struktura humanosféry a jím vyprodukované hierarchicky vyšší struktury sociosféra a ideosféra. Přiblížení užitých pojmů je znázorněno v modelu struktur totálního lidského ekosystému.

V ekologii člověka nás však více zajímá vzájemné působení člověka a prostředí, jejich interakční vztahy. Zpočátku, kdy byl člověk zapojen do přírodních cyklů, toků látek, energie a informací, jako kterýkoli jiný živočich, byl nedílnou součástí přírody a žil v souladu s jejími zákonitostmi. K uhájení své existence vyvíjel pracovní činnost, která mu dovolila využívat a přeměňovat přírodní zdroje pro své potřeby (nástroje). Neefektivitou dosud používané nerozvinuté techniky k uspokojení základních potřeb přežití bylo poškozování prostředí jen bodové nebo v maloplošném rozsahu.

Člověk však, ze své podstaty „zkoumá to, co vidí“, řešil a řeší své problémy i rostoucí potřeby a tak vynalézal a vynalézá efektivnější způsoby interakce s životním prostředím, včetně zacházení s přírodními zdroji. Vždy byl a je odkázán k tomu, aby si zdroje bral z přírody, a své materiální produkty, odpady a škodliviny stále ukládá zpět do přírody. Tak lépe přežívá, hájí svou existenci a rozvíjí se. Člověk je nyní už také schopen předvídat nebezpečí vyčerpávání zdrojů a velkoplošného znečištění životního prostředí, nutnost budoucích potřeb a nástrojů, a stále efektivnější péči o své zdraví, atd. Tyto jeho výhodné vlastnosti se fixovaly v perspektivních vzorcích chování, jakými jsou kulturní adaptace, jež se staly součástí kultury a ´normami´ chování, které se úspěšně předávaly a předávají potomkům. Materiálním projevem rozvoje lidské efektivity je vznik ´umělého prostředí´ - technosféry, které se neoddělitelně prolíná s původním přírodním prostředím. U vysoce pokročilých industriálních společností technosféra už dokonce dominuje jeho životnímu prostředí.

Model struktur totálního lidského ekosystému

Ve vysvětlujícím popisku struktur se zkráceně objevují i funkcionální interakční vztahy. Složitost interakčního působení mezi člověkem a prostředím vyplývá z následujícího popisu. Dílčí struktura, jakou člověk nepochybně je, ovlivňuje prostředí a naopak. Kromě toho se dílčí struktury ovlivňují navzájem, vytvářejí tak společenství nižší společenské struktury (skupiny lidí). Tato substruktura je součástí hierarchicky vyššího celku (sociosféra) a sama je sociálním prostředím dílčí struktury (člověk a jeho humanosféra). Výsledný vliv prostředí je tedy součtem vlivů prostředí na dílčí strukturu člověka a vzájemného ovlivňování člověka ve skupinách a vlivů působících na strukturu sociosféra z hierarchicky vyšších celků, z ideosféry a kosmosféry. Každý činitel se prosazuje v různé míře, na této různosti stavů a vlivů závisí rozmanitost (variabilita) elementární struktury. Důsledkem působení složitých fyzikálních, chemických, biologických, společenských faktorů prostředí je na jedné straně pozitivní vliv na rozvoj člověka (metabolismus, reaktivita a pohyb, růst, reprodukce), ale na druhé straně mu přináší i negativní zátěž (nemoci, stres). Nekonečná variabilita existující reality světa je výsledkem diferenciace, představované souhrnem dosud proběhlých interakcí.

Adaptace je výsledkem průběžných interakcí mezi kulturou (produkující variace) a tlakem prostředí (řídící změny selekcí z těchto variací). Selekce (výběr) pak operuje přes genové frekvence v populaci se změnami v populaci v čase. Skupiny lidí mohou být definovány nejen biologickými kritérii (genetika, demografie, ekologie), ale i sociálními a kulturními kritérii (politika, ekonomika, víra). Problém pochopení a přijetí se přesouvá do rozdílných definicí populací: (a) genetická - v rozpětí genového poolu (druhu, rodiny), v němž je zařazeno individuum; (b) demografická - v pojmech fertilita, mortalita a migrace; (c) ekologická - v termínech faktorů péče o potomstvo a využívání přírodních zdrojů; (d) sociální - kritéria populací podle stupňů společenských vztahů; (e) politická - v pojmech vzniku, fungování a rozvoje společnosti (sympatie, participace, konflikty), politických struktur a institucí; (f) ekonomická - díky schopnosti člověka vyrábět, tvořit a distribuovat vznikly hospodářské jevy, procesy a instituce, a potřeby jsou efektivněji uspokojovány (vydělování člověka z přírodních vztahů), avšak nerozvinutá psychická výbava člověka mu neumožňuje kontrolovat technický a ekonomický rozvoj; (g) víry - vědomí sounáležitosti a obecenství versus individuální touha po transcendentnu, primární trauma z vědomí smrtelnosti a vědomí, že je a bude stále hůř, vytváří nedokonalé kopie duchovních struktur v náboženských systémech. Měli bychom zacházet s celým systémem adaptace opatrně. Je lépe opustit hledání adaptivní významnosti některých znaků, než nabízet chudé argumenty proč by takové znaky měly být adaptivní.

Struktury modelu fungují podle ovládacích principů a mají svůj vývoj, který v procesu poznávání mění jejich komplexitu a řádovost. Každé dvě struktury jsou mezi sebou propojeny jednoduchými vazbami, většinou dvoustrannými, které vyjadřují jednak vztahy mezi nimi, a jednak funkcionální přenosy. Propojení tří struktur vytváří stěny trojbokého jehlanu. Tou základní, která se skládá z geosféry, biosféry, technosféry, je prostředí stávajícího světového ekosystému. Samozřejmě sem stále ještě patří množina prvků (lidé) humanosféry a jím vzniklá samostatná struktura sociosféry.

Od každého prvku z humanosféry (člověk) a substruktur (sociální struktury) odstupují působící vlivy člověka na části struktur ekosystému: (a) na geosféru G a biosféru B jako ekofakty, (b) na technosféru T jako artefakty, (c) na sociosféru S jako sociofakty a na (d) idoesféru I jako mentefakty. Naopak směrem k humanosféře jdou z oněch struktur vlivy, jako např. (a) z kosmosféry přichází základní zdroj existence, jako energie slunečního záření, dále materiál (asteroidy jako hrozba světové katastrofy) a informace; (b) z geosféry jsou lidmi získávány materiály (suroviny), energie (geotermální, větrná) a informace, a také je zasahuje klima jako výsledek jejich vzájemných procesů; (c) z biosféry získáváme materiální zdroje (potraviny, krmiva, biomateriály, přírodní léčiva, ale též zdroje chorob); energie (alternativní bio-zdroje) a informace (např. k architektům, konstruktérům a nanotechnologii); a konečně (c) z technosféry přicházejí k člověku pozitivní zisky (pohodné bydlení, oděvy a prostředky dopravy, technické podpory každodenního žití vč. strojů; teplo, světlo a energie pohánějící stroje; materializované informační média jako knihy, časopisy, rozhlas, TV, počítače v sítích aj.), ale i negativní vlivy (ubývající přírodní prostředí a znečištění všeho druhu, stres z obav a nejistot z techniky, nemoci, úrazy pracovní a jiné atd.)

Ostatní stěny modelu vytvářejí pole prostředí a teorií (vyjádřeno už jen iniciálami), např.: G-B-I je teorie přírodního prostředí; G-T-I je abiotická teorie prostředí apod.

PUBLIKACE Z EKOLOGIE ČLOVĚKA

1. Pštross, T., a kol.: Zemědělská populace a životní prostředí. Pracovní zpráva ÚRŘP, Praha, 1986.
2. Šedivý, V.: Výsledky empirického šetření vlivu životního prostředí na antropometrické charakteristiky. Pracovní zpráva ÚRŘP, Praha, 1986.
3. Šedivý, V.: Can we prove the Influence of Environment on the Growth of Human Organism? In: Growth and Onthogenetic Development in Man III. Eddit. K.Hajniš, p. 67-73, Praha, 1987.
4. Šedivý, V.: Influence of Environment on the Growth of 16 years old Boys. Referát na XII. mezinárodním kongresu antropologických a ethnologických věd. Collegium Anthrop. (Abstracts of 12. ICAES), no. 12, p. 22-23, Zagreb, 1988.
5. Šedivý, V., Podrabský, J.: The Development of Interrelations between Man and Nature. Referát symposia Foundations for different approaches to the evolution, Liblice, 1989.
6. Šedivý, V.: Ecological consciousness in boys of 16 years. Referát na 3. akademické konferenci o ekologii člověka. Warszawa, 1990.
7. Šedivý, V.: Anthropometric characteristics of sixteen-years old boys living in various environments. In: Methods of functional anthropology (2). Eddit. V.V.Novotný, S.Titlbachová, p. 399-402, Universitas Carolina Pragensis, Prague, 1990.
8. Šedivý, V., Pospíšil, Z.: Vliv životního prostředí na růst šestnáctiletých chlapců. Acta hygien., epidemiol. et microbiol., č. 4, s. 1-9, IHE, Praha, 1990.
9. Šedivý, V.: Odraz ekologické rovnováhy v kulturních změnách - potenciální ekologické migrace. Proceedings of 3rd anthropological congress of dr. Aleš Hrdlička, p. 151, Humpolec, 1990.
10. Šedivý, V.: Nároky práce a pracovního prostředí v APK a platová disparita vůči jiným odvětvím národního hospodářství. Pracovní zpráva ČIAE, Praha, 1992.
11. Šedivý V.: Ekologie šestnáctiletých hochů. Referát na 17. kongresu Společnosti pro vědy a umění, Praha, 1994.
12. Šedivý, V.: Ekologická antropologie šestnáctiletých hochů. Nepřijatý habilitační spis PřF MU, Brno, 116 s., 1994.
13. Šedivý, V.: Třetí světová akademická konference ekologie člověka ve Varšavě v srpnu 1990. Sborník čs. spol. antrop. č. 45, s. 18, 1994.
14. Šedivý, V.: Vliv životního prostředí a jeho vnímání šestnáctiletými chlapci. Zborník medzinár. ved. konferencie Les - drevo - životné prostredie ´97, sekcia 9, s. 35-42. Zvolen, 1997. (ISBN 80-228-0629-3)
15. Šedivý, V.: Relation of Ergonomy to Ecology: Is the Technology Considerate to Man also Considerate to the Environment? Proceeding of internat. conference Forest and Wood Technology vs. Environment, p.367-371, FLD MZLU, Brno, 2000. (ISBN 80-7157-471-6)
16. Šedivý, V.: Environmentální antropologie šestnáctiletých chlapců. Nepřijatý habilitační spis PřF MU, Brno, 101 s., 2000.
17. Šedivý, V.: Ecological Perception of Forestry Environment as the Condition of Correct Work with Technologies Regardful for Environment. In: Naukovij visnik. Ed. D.L.Dudjuk, p. 128-131, 2000. (ISBN 5-7763-2435-1)
18. Šedivý, V.: Vnímání životního prostředí jako podmínka ekologické sebereflexe člověka. Referát 1. kongresu slovenských antropológov, Bull. Slov. antrop. spoloč. při SAV, č. 4, s. 182-185, 2001. (ISBN 80-227-1656-1)
19. Šedivý, V., Pernica, M.: Projekt reflexe pracovníků lesního hospodářství vůči životnímu prostředí. Referát symposia prof. V. Suka, Brno, 2001.
20. Šedivý, V.: Vývoj vztahu člověka k přírodě. Sborník symposia věnovanému prof. Malému, Praha, 2002.
21. Šedivý, V., Podrabský, J.: Development of Interrelations between Man and Nature. A paper presented at the Hrdlička congress in Prague, 2003.
22. Šedivý, V., Pernica, M.: Do Workers Operating New Technologies Considerate to the Environment, Fulfil Adequate Requirements? Proceedings of 2nd International Scentific Conference Forest and wood-processing technology and the environment, p. 417-427, Mendel University, Brno, 2003. (80-7157-665-4)
23. Šedivý, V.: Interakce člověka s prostředím. Sborník memoriálu prof. J. Matiegky Integrální antropologie - perspektiva dneška, s. 32-36. Hrdličkovo museum člověka UK, Praha, 2003. (ISBN 80-239-0609-7)
24. Šedivý, V., Vyskot, I.: Vliv lesa na oběhové funkce. In XIII. antropologické dny, Brno, 2004. Brno: Česká antropologie, s. 47-51, 2004.
25. Šedivý, V.: May Operators of Forestry Machines Work according to the Environmental Protection Rules? Naukovij Visnik Lisova inzenerija, Redakcijno-Vidavničij centr UkrDLTU: vypusk 14.3., p. 318-329, Lviv, 2004 (ISBN 5-7763-2435-1)
26. Šedivý, V., Pernica, M.: Sociální percepce prostředí lesa jako podmínka správné práce s technologiemi šetrnými k životnímu prostředí. In: J. Kulhavý, A. Skoupý, P. Kantor, J. Simon (eds.): Trvale udržitelné hospodaření v lesích a krajině – od koncepce k realizaci, s. 395-404. Brno: LDF MZLU, 2005. (ISBN 80-7157-844-4)
27. Vyskot, I., Špaček, F., Schneider, J., Kupec, P., Smítka, D., Šedivý, V., Kapounek, L.: Funkční integrace struktur lesních porostů. In Kulhavý, J., Skoupý, A., Kantor, P., Simon, J.: Trvale udržitelné hospodaření v lesích a v krajině - od koncepce k realizaci. MZLU v Brně: Lesnická práce, s.r.o., s. 287-294, 2005. (ISBN 80-7157-844-4)
28. Vyskot, I., Špaček, F., Schneider, J., Kupec, P., Smítka, D., Šedivý, V., Kapounek, L.: Sociální aspekty celospolečenského využívání lesů. In Kulhavý, J., Skoupý, A., Kantor, P., Simon, J. Trvale udržitelné hospodaření v lesích a v krajině- od koncepce k realizaci. MZLU v Brně: Lesnická práce, s.r.o., s. 413-417, 2005. (ISBN 80-7157-844-4)