Antropologie

Slovo antropologie pochází z řečtiny a je složeno ze dvou slov (anthropos = člověk, logos = slovo, myšlenka, přeneseně věda). První slovo antropos Platon gramaticky určil jako složeninu tří slov, jež znamenají „zkoumajícího to, co vidí“. Proto je nutno dobře znát člověka. Protagoras pak člověka definoval „Člověk je měrou všech věcí, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou“.

Antropologie je v první řadě teoreticko-empirickou vědou o člověku a jeho kultuře. Je tedy zaměřena na biologickou, psycho-sociální a kulturní podstatu člověka. Konkrétně se tato empirická disciplina zabývá stavem, proměnami a diferenciací subjektů člověka a kultury v čase a prostoru. Zabývá se morfologickou, fyziologickou a kulturní variabilitou člověka, která u prvních pojmů vznikla na základě genetickém, včetně proměnlivostí jeho chování, která je díky jeho adaptabilitě vůči působení z okolí spoluvytvářena a projevuje se ve vzájemných interakcích s danými složkami životního prostředí jako výsledný fenotyp lidí. Poznatky antropologie jsou široce použitelné v jiných aplikačních vědách (např. lékařství, psychologie, stavebnictví jako součást techniky, kriminalistika aj.) a systémově vydělených vědních oborech (ergonomie, sport, ekologie člověka apod.).

Definice antropologie

Antropologie je empirická i aplikační věda, která popisuje a vysvětluje stav, přizpůsobování a změny zjištěné u člověka a jeho kultury v čase a v prostoru.

Kromě znaku vědeckého postupu jako je popis, vysvětlování a postdikce (zpětné vysvětlení) či predikce (vysvětlení budoucího) vývoje jevů v první části definice, je zde naznačena jak statická složka – tedy stav (daný variabilitou), tak dynamická složka – tedy problémy proměn tvaru těla i změn chování (v důsledku růstu a adaptace). Obě základní pojmy antropologie, tj. variabilita a adaptabilita by měly být posuzovány v časoprostorových dimenzích životního prostředí, které obklopuje člověka. Zaměření vztahově pojaté antropologie spočívá spíše na ekologii člověka (morfologicko-strukturální důsledky funkcionálních agens).

Jako předměty zkoumání antropologie jsou zde dva základní objekty, pochopitelně člověk (vše vrozené, geneticky dané), ale také kultura (vše naučené), bez které nelze mluvit o člověku, natož nelze objasnit jeho samého.

Jako předměty zkoumání antropologie jsou zde dva základní objekty, pochopitelně člověk (vše vrozené, geneticky dané), ale také kultura (vše naučené), bez které nelze mluvit o člověku, natož nelze objasnit jeho samého.

Prvním předmětem zkoumání antropologie je člověk. Člověk je duchovně personální bytost, ve svých důsledcích znamená, že člověk je (1) duch žijící v (2) těle a mající (3) duši. Takto strukturovaný člověk utváří svůj svět. Prostředkuje svůj svět uskutečňováním sama sebe, a rozvíjí sám sebe, tj. prostředkuje sám sebe ve světě tím, že sama sebe svobodně rozvíjí a uskutečňuje. A protože bývá člověk obvykle nespokojen se skutečností, proto v touze po svobodné seberealizaci říká v procesu indeterminace své "NE", tzn. že důrazně proklamuje zde a nyní chci toto... a koná to.

Druhým předmětem zkoumání antropologie je lidská kultura, která obsahuje všechny lidské výtvory, např. materiální soubor artefaktů a výrobků, a nemateriální soubor chování, zvyků, institucí, intelektuálních konceptů (i nerealis¬tických jako sny a fantazie), jež jsou přenášeny dalším lidem učením. Hmotné i nehmotné výtvory kultury rozvíjejí lidské zku-šenosti (vybrané a nahromaděné v moz¬cích, spisech a jiných informačních zdrojích) tak, že vytvářejí chování. V duchovní oblasti jde o integro¬vaný systém významů, hodnot a norem chování, který pochází ze společenství lidí a je prostřednictvím socializace předá¬vaný z generace na generaci. Někdy je kultura zúžena na zvláštní vědomí, chování a činnost lidí v kon¬krétních oblastech života.

Kultura je pojem přenesený z oblasti péče o půdu (agrikultura, kultivace) do oblasti péče o člověka, na pěstění jeho tělesných a duševních sil a ctností, čili na zdokonalování individua nebo národů uskutečňováním individuální svobody a společenské humanity. Kultura je jednak proces, jako akt sebeutváření člověka, a jednak struktura, jako nástroj pořádku a výkladu, s jehož pomocí je historická skutečnost identifikována a uspořádána do významové souvislosti. Nedosažené zdokonalení lidstva vedlo ke kulturnímu pesimismu, který vycházel ze zvratu progresu v regres, a to v důsledku přeměny kultury. Kultura jako nástroj k ovládání přírody se mnohde změnila v prostředek manipulace člověka.

Diferenciace antropologie

Člověk je však předmětem zkoumání i jiných věd (a předmětem ztvárnění různými typy umění). Všechny otázky a všechny odpovědi buď začínají, nebo končí u člověka. Dokonce i otázky, na něž není odpovědi. To pochopitelně vychází z časoprostorového rozlišování poznání takřka nekonečného počtu vztahů mezi člověkem a realitami světa. Poznávání člověka je tedy vlastně řešení ´totální´ problematiky, a z toho plyne, že člověk je podmíněně poznatelný jen celým systémem věd. Jedno ze schémat výsledné mnohooborovosti antropologie může (v nevyčerpávajícím vyjádření, chybí např. právo, etika a estetika) vypadat takto.

Struktura empirických věd

Kulturní antropologie studuje materiální i ideovou kulturu a její změny, chování všech ras a plemen člověka a jejich díla, včetně jejich techniky k ovládnutí prostředí a také vyjádření sebe (původně vznikla a byla praktikována v USA).

Ekologie člověka se zabývá vztahy člověka k životnímu prostředí a naopak (interakce), jejich důsledky pro člověka i pro přírodu a možnou prevencí před negativními následky jeho leckdy nerozumných a bezohledných skutků.

Paleoantropologie studuje pozůstatky člověka z pohledu vývoje lidských předchůdců, vymřelých forem a mezistupňů vývoje biologických znaků.

Fyzická antropologie se zabývá stavem, vývojem, adaptabilitou a variabilitou lidského těla v časoprostoru (dále vizte více).

Antropologie osobnosti se především zabývá problémy jejího čití, vnímání, učení, motivace a jiných psychických složek lidských existenciálních situací a jejího chování.

Sociální antropologie se zabývá studiem společenského chování z pohledu systematického srovnávání mnoha sociálních forem a institucí (původně vznikla a byla studována v UK jen jako sociálních organizací neliterárních lidí).

Biblická antropologie systematicky studuje charakteristiky člověka, včetně vztahů mezi tělem, duší a duchem, z pohledu stvoření, žití a budoucnosti člověka.

Filosofická antropologie je obor filosofie zaměřený na zkoumání bytí člověka, na odlišný charakter člověka a na jeho místo v kosmu.

Fyzická antropologie má více částí, těm hlavním pěti z nich se krátce věnujeme.

Vývoji člověka jako druhu se věnuje fylogeneze, která zobecněním navazuje na paleoantropologii. Z nálezů kosterních ostatků jsou rekonstrukčně vytvářeny hypotetické vývojové linie, které vznikají, štěpí se a vytrácejí se. V takto naznačeném vývoji se mění i lidské znaky a vlastnosti, od jednodušších ke složitějším.

V procesu hominizace (polidšťování, hlavně v interakci s životním prostředím) se z třetihorních primátů odštěpili opolidé, pliocenní australopithekové, a paralelně s nimi pralidé typu Homo habilis, později Homo erectus. U nich se rozvíjely především části komplexu páteř - pánev - dolní končetina, v důsledku vzpřimování postavy a jiného pohybu. Pralidé již vyráběli paleolitické a mezolitické kamenné nástroje (hrubé úštěpy, pěstní klíny). Tedy nový biologický rod člověk (Homo) je tedy definován kulturně! Později procházejí pralidé typu H. neandrthalensis procesem sapientace, ve kterém docházelo k rozvoji komplexu hlava – ruka. Příznačný byl výrazný vzrůst obsahu mozkovny a proměna obličeje. S tím je spojen i rozvoj kultury a sociálních vztahů, v kterém lidé vytvářejí neolitické a eneolitické jemné nástroje a materiální důkazy duševního a duchovního života, např. ozdoby, pohřební ritus, jeskynní malby, sošky a rituální či komunikační záznamy (vrypy) na kostech a kamenech. V holocénu vznikl současný člověk (H. sapiens sapiens). Kromě této evoluční teorie existuje i kreacionistická teorie.

Velkým oddílem fyzické antropologie je ontogeneze - vznik a vývoj člověka jako jedince v čase plus minus přítomném. Po splynutí spermie s vajíčkem dochází k dělení buněk (rýhování) do kulového tvaru moruly. Následuje buněčná diferenciace do jednovrstevného váčku blastuly. Vchlípením prvoústy vznikne dvojvrstevná gastrula (ektoderm a entoderm), v níž vznikne „vycestováním“ buněk třetí zárodečný list (mezoderm), ze všech tří vrstev se zakládají chemotaxí všechny tělesné orgány. Vývoj embrya v těle matky trvá 10 lunárních měsíců. Růst a vývoj funkcí, orgánů a těla novorozence nerovnoměrně pokračuje přes etapy kojence, batolete k dětství a později k dospívání (11-14 let). Mládí dospělého člověka trvá od 16-18 let do 35 let, střední věk 35-59 let, stáří 60-89 let, kmetský věk přesahuje 90 let. Existují mnohé růstové biologické zákonitosti vývoje člověka, jako např. zákony dědičnosti, růstu, adaptace, pohlavní diferenciace, závislosti tvaru na funkci, korelace, kompenzace, ale není zde místo, aby byly probrány, jakkoli jsou zajímavé.

Například růst, jestliže k ukončení růstu mužů docházelo na konci 19. stol. kolem 25. roku, nyní je to mnohem dřív (18 let). Jestliže na konci 19. stol. všechny dívky měly menarché kolem 17 let, nyní jen jednotlivé dívky nemají menarché po 15. roce, průměr je 11 let. Toto jsou některé závěry antropologického zkoumání svědčí o akceleraci růstu a zrání. Jestliže v uplynulých sto letech se výška osmnáctiletých odvedenců na vojnu zvětšovala zpočátku pomalu (pod 1,5 cm za 10 let), v druhé polovině pak rychleji (přes 2,5 cm za 10 let) a nyní zase pomaleji, dosvědčovalo to sekulární trend ke zvětšování postavy. Tedy i naše populace následuje obdobný vývoj, jaký již dosáhly populace nevyspělejších zemí (UK, Nizozemí, Švédsko, USA), které již od konce 60. let nezvyšovaly průměrné výšky své postavy. Zdá se, jakoby už byl realizován lidský genetický potenciál (mj. v důsledku rozpadu populačních izolátů s efektem inbreedingu), protože faktory primárně ovlivňující růst nebrzdí fenotypický projev. Např. výživa dodává potřebné živiny, zdravotní péče je ve stále více zemích standardní (dle WHO) až nadstandardní, tělesná aktivita bývá přiměřená, ne-li přibývá tlouštíků. O to více se projevují sekundární faktory růstu, sice se stále zmenšuje velikost rodiny (počet dětí) a zvyšuje se její socioekonomický status, včetně vzdělání, nicméně na růst začíná inhibičně působit zhoršující se kvalita životního prostředí a jednání s osobností (stres ze životního stylu a z pracovních nároků, autoagresivní vliv falešného ideálu hubenosti).

Dle rasové antropologie se lidé svým vzhledem liší podle země původu, zejména kontinent od kontinentu. Tyto vnější odlišnosti ras, dané variabilitou znaků v zemském prostoru, byly tak zajímavé, že antropologové ve své snaze je blíže poznat, tyto skutečnosti z důvodu metodologické redukce problému natolik zjednodušili, aby si mohli vytvořit modely (tzv. rasové typy). K tomu použili několika základních znaků (barva pleti, vlasů, očí, tvar lebky, obličeje, nosu, vlasů, velikost těla a proporcionalita jeho částí) a dalších rozlišujících znaků. V závislosti na počtu a váze použitých znaků badatelé došli k velmi různým počtům ras a plemen. Nicméně za hlavní jsou považovány tři rasy: černá, žlutá a bílá. Podle podobnosti tělesných znaků byla odvozena primární a sekundární plemena v závislosti na jemnosti jejich klasifikací. Ze zkušenosti známe nejsilnější protirasistický biologický argument, který vychází ze vzájemné křížitelnosti lidských ras s plodným potomstvem míšenců druhého stupně.

Konstituční antropologie vzniká podle modelu klasifikace, jež byl použit u ras. V něm oddělujeme totožné od rozdílného, nebo všeobecné od zvláštního, a naopak. Hypotézy o vzniku typů hovoří o tom, že typ je buď vrozený, nebo vzniká jako odraz jeho adaptace vůči prostředí, anebo jako kombinace vlivu dědičnosti a životního prostředí. Jak je známo v reálném světě existují lidé, kteří jsou si navzájem podobní svým zjevem a chováním. Tato empirická zkušenost vedla k vytváření mnoha typologických systémů u antropologů (vývojové typy: kojenecký, batolecí věk a další až k stáří; pohlavní typy: muži, ženy, ev. přechodné typy), etnology (rasové typy: černí, žlutí, bílí) a psychology (psychologické typy: známé Hippokratovy temperamenty sangvinik, cholerik, melancholik, flegmatik; Jungovy archetypy; Eysenickovy typy osobností atd.).

V konstituční antropologii existují dva základní druhy typologií, typ jako krajnost a typ jako modus. Prvním příkladem jsou Hippokratovy habity phthisicus a apoplecticus a mezi těmito krajnostmi je nejčastěji zastoupen střední typ. Nejznámější je Kretschmerova psychofyzická typologie s typy: maniodepresivní a extrovertní pyknik, barykinetický a flegmatická atletik, schizotymní a introvertní astenik. Známá je i Sheldonova typologie, která byla rozpracována Heathovou a Carterem. Škerlj, Brožek a Hunt stanovovali a použili dynamičtější vektory: - aspekt pohlavní (maskulinita vs. femininita), - aspekt tělesné stavby (leptosom vs. eurysom), - aspekt rozvoje měkkých částí (hyperplasticita vs. hypoplasticita), - aspekt rozložení tělesného tuku (horní vs. dolní část těla, trochanterický vs. mamální, trupový vs. končetinový,).

Ekologie člověka je probrána v samostatné části.

Návrh totálního studia antropologie (orig. Šedivý, 1991, publikace odmítnuta):

1. VĚDECKO-METODOLOGICKÝ ZÁKLAD – ČLOVĚK V REALITĚ:

2. STUDIA HUMANA - ČLOVĚK V IDEOSFÉŘE:

3. BIOLOGICKÁ ANTROPOLOGIE - ČLOVĚK V BIOSFÉŘE:

4. KULTURNÍ ANTROPOLOGIE - ČLOVĚK V TECHNOSFÉŘE:

5. SOCIÁLNÍ ANTROPOLOGIE - ČLOVĚK V SOCIOSFÉŘE:

PUBLIKACE Z FYZICKÉ ANTROPOLOGIE (růst)

1. Šedivý, V.: Hloubkové rozměry obličeje /ke konstrukci ochranné obličejové masky/. Diplomová práce kat. antrop. PřF UK, Praha, 58 s., 1971.
2. Šedivý, V.: Proporce školní mládeže. Sborník symposia čs. antropologů v Hradci Králové, 1974.
3. Šedivý, V.: Páteř školní mládeže. Referát na vzpomínkovém večeru ČSA na prof. V. Fettera, Národní museum, Praha, 1975.
4. Šedivý, V.: Metoda ohodnocení částečného souboru podle celostátních výzkumů mládeže z let 1895, 1951, 1961, 1971. Práce ke kandidátskému minimu kat. antrop. PřF UK, Praha, 1975.
5. Šedivý, V.: Ergonomické rozměry české školní mládeže pro potřeby průmyslu. Kandidátská disertační práce PřF UK, Praha, 221 s., 1976.
6. Šedivý, V.: The Vertebral Column of School Childern. In: Human growth and physical development. (ed.) M. Dokládal, s. 227-231, Brno, 1976.
7. Šedivý, V.: Ergonomie a její integrovaná součást antropologie. Sborník symposia Koncepce ergonomie, s. 58-65, ČSVTS, sekce racionalizace práce, Praha, 1978.
8. Šedivý, V.: Antropometrické metody v ergonomii. Referát v sekci ergonomie komise vědeckého řízení ČSVTS, Praha, 1980.
9. Bláha, P. a kol.: Antropometrie čs. populace od 6 do 35 let (Čs. spartakiáda 1980). OZZVS ÚNZ, 2 části, 678 s., Praha, 1982.
10. Šedivý, V., Dolanský, M.: On the Body Height of our Population. In: Modern Man. (ed.) J. Jelínek, Anthropos (Brno), Moravian Museum, Vol. 22, s. 387-391, 1982. (ISSN 0003-5572)
11. Šedivý, V., Bláha, P., Strádalová, V.: Výška a hmotnost těla u 6-35leté populace ČSSR (Čs. spartakiáda 1980). Zborník XVI. kongresu čs. antropológov, s. 193-197, Banská Bystrica, 1983.
12. Šedivý, V.: The Application of Anthropometry in Designing the Milking Equipment. Referát na 4. mezinár. konferenci o ergonomii v zemědělství a lesnictví, Budapest, 1983.
13. Šedivý, V.: Výsledky empirického šetření vlivu životního prostředí na antropometrické charakteristiky. Pracov. zpráva ÚRŘP, Praha, 1986.
14. Bláha, P. a kol.: Antropometrie čs. populace od 6 do 55 let (Čs. spartakiáda 1985). ÚŠ ČSS a ÚNZ VS, 4 části, 1074 s., Praha, 1986.
15. Šedivý, V.: Can we prove the Influence of Environment on the Growth of Human Organism? In: Growth and Onthogenetic Development in Man III. (ed.) K. Hajniš, p. 67-73, Praha, 1987.
16. Šedivý, V.: Antropologická standardisace školních židlí a stolků v ČSSR. Referát mezinárodního symposia Školní a universitní hygieny a medicíny, Praha, 1987.
17. Šedivý, V.: Poznatky ergonomie: Odpovídají dojicí zařízení rozměrům naší populace? Ekonomika poĺnohospodárstva č. 38, s. 7-11, 1987.
18. Šedivý, V.: New Design of School Chair and Table according to the Anthropological Standardization - Types of Body Carrages, Deviations and Defects. Poster na mezinár. symposiu Školní a universitní hygieny a medicíny, Praha, 1987.
19. Šedivý, V.: Ergonomické rozměry gerontů z pražských domovů důchodců. Referát symposia V. Antrop. dny, Stará Turá, 1987.
20. Šedivý, V.: Influence of Environment on the Growth of 16 Years Old Boys. Referát na XII. mezinár. kongresu antropologických a ethnologických věd. Collegium Anthrop. no. 12, p. 22-3, Zagreb, 1988.
21. Šedivý, V.: Antropometrie profesionálních jockeyů. Sborník Čs. spol. antrop., č. 33, s. 14-15, 1990.
22. Šedivý, V.: Anthropometric Characteristics of Sixteen Years Old Boys Living in Various Environments. In: Methods of functional anthropology (2). (eds.) V. V. Novotný, S. Titlbachová, p. 399-402, Universitas Carolina Pragensis, Prague, 1990.
23. Šedivý, V., Pospíšil, Z.: Vliv životního prostředí na růst šestnáctiletých chlapců. Acta hygien., epidemiol. et microbiol., č. 4, s. 1-9, IHE, Praha, 1990.
24. Šedivý,V.: Yockey Somatic Determinants of the Professional Selection of the Young Applicants for Horseriding. Poster of 7th congress of European anthrop. association, Wroclaw, 1990.
25. Šedivý, V.: Příspěvek k výběru osob s žádoucí vysokou či nízkou postavou v dospělosti. Sborník 19. kongresu českých a slovenských antropologů, s. 127-130, Praha, 1993.
26. Šedivý, V.: Návrh koncepce celostního studia člověka. Anthropologie (nepublikováno), 1993.
27. Šedivý, V.: Efekt doby narození na růst šestnáctiletých hochů. Sborník IX. symposia Antropologické dni, s. 143-146, Brno, 1994.
28. Šedivý, V.: Ekologická antropologie šestnáctiletých hochů. Nepřijatý habilitační spis PřF MU, Brno, 116 s., 1994.
29. Šedivý, V.: Anthropology as a Part of Ergonomics. In: The Present and Future of Ergonomics, (eds.) L. M. Pacholski, J. S. Marcinkowski, Labour Protection and Work Safety Education., p. 111-114, IME Poznan University of Technology, Poznan, 1998. (ISBN 83-906191-2-1)
30. Šedivý, V.: Možnosti trojdimenzionálního měření lidského těla (pro potřeby ergonomického konstruování pracovišť). Referát na symposiu Slov. antrop. spoloč., 6 s., Smolenice, 1999.
31. Šedivý, V.: Antropologie a ergonomie. Sborník referátů XI. antrop. dnů ve Zlíně Současné poslání antropologie, s. 19-24, Olomouc, PedF Univerzita Palackého, 1999. (ISBN 80-7067-980-8)
32. Šedivý, V.: Trojdimenzionální měření lidského těla (pro ergonomické hodnocení pracovních poloh). Referát na Pachnerových dnech, 8 s., KHS, Rožnov pod Radhoštěm, 1999.
33. Šedivý, V.: Environmentální antropologie šestnáctiletých chlapců. Nepřijatý habilitační spis, 101 s., PřF MU, Brno, 2000.
34. Šedivý, V.: Možnosti trojdimenzionálního měření lidského těla (pro potřeby ergonomického konstruování pracovišť). Zborník referátov z antrop. dní s medzinár. účasťou, s. 164-166, Slovenská antropologická spoločnosť pri SAV, Bratislava, 2000. (ISBN 80-227-1368-6)
35. Šedivý, V.: Antropologie živého člověka. Modulová skripta v edici Panoráma biologické a sociokulturní antropologie, (ed.) J. Malina, Nadace Universita Masarykiana, edice Scientia, 60 s., kat. antrop. PřF MU, Brno, 2005 (objednáno, nevydáno).
36. Šedivý, V.: Antropometrie a ergonomie počítačových pracovišť na LDF MZLU Brno. Referát Antropologických dnů, SAV Smolenice, Bull. Slov. antrop. spoloč. při SAV, 4 s., 2005.
37. Šedivý, V.: The Czech Anthropometry. Invited paper for members of the ISO, Technical Commission 159 Ergonomics, Scientific Commision 3 Anthropology and Biomechanics, Work Group 1 Anthropometry, and CEN, Technical Commission 122 Ergonomics, Work Group 1 Anthropology and Biomechanice, Prague, 2008.

PUBLIKACE Z DERMATOGLYFIKY

1. Šedivý, V.: Dermatoglyfika prstů a dlaní australských domorodců /Severní Teritorium/. Rigorosní práce kat. antrop. PřF UK, Praha, 1973.
2. Šedivý, V.: Mikroevoluční vliv míšení u australských domorodců na základě dermatoglyfické analysy. Sborník XII. kongresu čs. antropologů, Nitra, 1974.
3. Prokopec, M., Šedivý, V.: Dermatoglyfika prstů australských domorodců. Sborník symposia Nové směry v antropologii, Praha, 1974.
4. Šedivý, V.: Projev míšení na dermatoglyfech australských domorodců. Sborník Pedagogické fak. UK Biologie, roč. III., s. 155-159, Praha, 1975.
5. Prokopec, M., Šedivý, V.: Některé charakteristiky otisků dlaní příslušníků kmene Rembaranga. Zborník prác z Bartošovho dermatoglyfického sympózia, s. 47-51, Bratislava, 1976.
6. Prokopec, M., Šedivý, V.: Australian Aboriginals and the outher World. Dermatoglyphical evidence. In: The Origin of the Australians. Eds. R. D. Kirk, A. G. Thorne, p. 215-226. Australian Institute of Aboriginal Studies, Humanities Press Inc., New Jersey, 1976. (ISBN 0-391-00-615-0)
7. Prokopec, M., Šedivý, V.: Welche dermatoglyphischen Merkmalen unterschieden die Eingeborenen Australiens von anderen Populationen? Zborník prác z Bartošovho dermatoglyfického sympózia, s. 135-143, Bratislava, 1976.
8. Prokopec, M., Šedivý, V.: Some Characteristics of Fingerprints and Palmprints in the Rembaranga Tribe in the Northern Territory, Australia. In: Dermatoglyphics. An International Perspective. (ed.) J. Mavalwala, p. 215-220. Moutoun Publishers, The Hague, Paris, 1978. (ISBN 90-279-7580-9)
9. Prokopec, M., Šedivý, V.: Dermatoglyphics of the Rembaranga Tribe. Anthropologie, vol. XVII, no. 2-3, p. 215-227, Brno, 1979.
10. Šedivý, V., Klein, Z.: Finger Dermatoglyphics. Pilot Study of the Whole Ridged Area of the Fingerprints. Sborník II. Hrdličkova antrop. kongresu, Humpolec, 1979.
11. Šedivý, V., Klein, Z., Diepoltová, J., Mikulášková, A., Žilková, V.: The Dermatoglyphics of the All Phalanges and their Differences at Patients with Langdon-Down Syndrome. Zborník prác IX. Bartošovho dermat. sympózia, Smolenice, 1980.
12. Klein, Z., Šedivý,V.: The Question of the Control Group at Dermatoglyphic Studies in Psychotic Patients. Zborník prác IX. Bartošovho dermat. sympózia, Smolenice, 1980.
13. Šedivý, V., Pobišová, Z., Heresová, J., Kuklík, M., Stárka, L.: Digital and Palmar Dermatoglyphics of Transsexual Women. Zborník prác IV. Vašíkovho memoriálu, Stará Turá, 1987.

PUBLKIKACE Z ETNICKÉ ANTROPOLOGIE

1. Malá, H., Šedivý, V.: Příspěvek k ohodnocení tělesné výšky dospělých Cikánů. Acta Univ. Carol. - biologica, roč. 43, s. 71-75, Praha, 1990.
2. Malá, H., Šedivý, V.: Contribution to the Assesment of Body Height in Adult Gypsies. Acta Univ. Carol. - Biologica, Vol. 34, p. 313-319, 1990. (ISSN 0001-7124)
3. Malá, H., Šedivý, V.: Tetování u dospělých Romů. Referát na VI. symposiu Antrop. dny, Liblice, 1990.
4. Malá, H., Šedivý, V.: Hlavové charakteristiky dospělých Cikánů - Romů. Referát na VII. symposiu Antrop. dny, Praha, 1991.
5. Malá, H., Šedivý, V.: Pigmentace dospělých Romů. Referát na VIII. symposiu Antrop. dny, Olomouc, 1992.
6. Šedivý, V., Malá, H., Velemínská, J.: Pigmentační charakteristiky romské populace od předškolního věku do dospělosti. Sborník 19. kongresu českých a slovenských antropologů, s. 157-160, Praha, 1993.
7. Malá, H., Šedivý, V.: Stav výživy dospělých Romů. Sborník IX. symposia Antropologické dni, s. 147-151, Brno: PřF MU, 1994.
8. Šedivý, V.: Rasismus jako pozůstatek totalit v nás. DK- dialog, roč. VII, č. 8, Praha, 1997. Též sborník semináře Fenomén antropologických skupin. Pohled současné antropologie, Sborník č. 1, s. 35-36, Hrdličkovo museum člověka UK, Praha, 1998.
9. Šedivý, V.: Rasism as a Residual Trait of the Totalitarian Regime in Our Minds. Dk - dialog Vol.VI., No 1, p. 4-7, Prague, March 1999.
10. Šedivý, V.: Důsledky interkulturních rozdílů a jejich překonávání. Referát na symposiu 100 let prof. J. Malého, Česká antropologie 50, s. 30-31, Olomouc, 2000. (ISSN 0862-5085)
11. Šedivý, V.: Jednota člověka v rozmanitosti ras, národů a kultur. Referát na symposiu prof. J. Malého, kat. antrop. PřF UK, Praha, 2000.
12. Šedivý, V.: E pluribus unum. Doslov v knize J. Medveďová, R. Lorenz: Moji nevidomí přátelé. Zlín, 2000.
13. Šedivý, V.: Prolínání a paralelita kultur. Referát Symposia prof. Malého, 3 s., Národní museum, Praha, 2005.

VARIA

1. Šedivý, V.: Vzpomínka na prof. Jaroslava Suchého (K nedožitým sedmdesátinám). Česká antropologie (sborník ČSA) XXXXVII., s. 29-30, Brno, 1994-95.
2. Šedivý, V.: Zemřel Dr. Zdeněk Klein. Dk-Dialog roč. X, č. 8, s. 6-7, Praha, 2000.
3. Šedivý, V.: Vzpomínka doc. Miroslavu Prokopcovi k osmdesátinám. Zprávy Č. spol. antrop., Olomouc, 2003.
4. Šedivý, V.: Miroslav Prokopec osmdesátníkem. Psychologie v ekonomické praxi, 2003.